Menu

Domu Inspirace Rodina Recepty O mně Menu

NA ŠUMAVĚ...

neděle 10. dubna 2016


…bylo šumavsky…nic tu nekvetlo…občas mžilo…když ale slunce svítilo, hřálo stejně jako v Brně…prožily jsme tu pár momentů, které stojí za záznam…klidně instantní…

Cesta z Brna utekla…nikde nestojíme v koloně…jedno dítě vždycky vzhůru…Bára po hodině a čtvrt zvrací…něco chytá do čepice…šikula malá..

Bára v autě v sedačce při jiné plánované výpravě, já ometám s Luckou v nosičce nánosy sněhu…B. brečí, skoro až hystericky…vzápětí lítostivě…nechce mi říct, co se děje…po chvíli z ní vyleze, že pláče, protože snížek taje…

Několik dní sněží, stavíme před domem sněhuláka a druhý den je z něho jen žlutá hromádka očůraná od psů…

Mamka peče mazanec…takhle si nás tu rozmazluje…nikdy se jich nepřejíme…obzvlášť Bára poslední týdny zásadně snídá to, co si sama namaže marmeládou…šikula velká…

Nakupuju ve zdejším bazaru v obr garáži tři věci…nízkou dětskou lavici, hnědý dřevěný rám s kýčovitým puzzle obrázkem, který plánuju nahradit zrcadlem, a starou, možná až moc otřískanou, koupelnovou skříňku, ze které hodlám za pomoci Petra vytvořit dětskou kuchyňku pro holky…vše smlouvám za krásných 170 Korun…tetelím se blahem, naplňuji mamce sklepní kóji a mám pocit, že tu nejsem naposledy…

…o týden později jsem tu zas, ale krásnou kovovou indrustriální stoličku mi mezitím prodali…není divu, měla jsem ji minule koupit za cenu, která byla i tak hluboko pod cenou…

…od popelnice tahám s pomocí mamky další stolek/skříňku…že by budoucí kuchyňka číslo 2?…Petr mě zabije…

Lucka doslova běhá za kočkou a ultrazvukově provokuje její sluch…

…když nepronásleduje kočku, stíhá mě…kdy tahle prokletá separační úzkost skončí??
Dva dny po sobě si užívám naprostý klid, minimum lidí, slunce a běžeckou stopu…další dny mě z přemíry pohybu pálí nohy i paže...

V noci spíme pospolu, občas mě B. drcne chodidlem do spánků, L. se dožaduje brzo-ranního kojení…druhý týden našeho pobytu se to vyostří a v noci se budím minimálně pětkrát…jednou abych přikryla Báru, která ve spánku metá salta…jindy abych nalezla Lucce ztracený dudlík nebo jí podala pití…každé ráno kolem šesté jsme vzhůru za doprovodu Bářiné věty „už je ráno…“ v závěru našeho pobytu Lucku po ránu a přes den odmítám nakojit a takhle to už zůstane! Amen!

Holky tu chytají virózu a pár dní jsou pěkně protivné…já to chytám taky, ale v jakési jiné formě, dva dny zaháním bolesti kloubů a svalů ibuprofenem a pak už má mamka naštěstí dovolenou a 99,99% činností přebírá za mě…DÍKY!

Říkám si, jak se Lucka na Šumavě pěkně rozběhala a nazouvám jí její první botky Superfitky, co jsem tu koupila od kamarádky... zkoušíme capkat zatím po bytě…neobejde se to bez hysterického řevu, a tak je má poprvé na nohách asi pět minut…na zahrádce je bere na milost a stávají se symbolem ke svobodnému běhání...

Strávíme krásný den v Písku ve Sladovně (o tom příště…) Už vím, jak vypadá Báry ideální den. Musíme jít na kafíčko, musíme si dát zmrzlinu, musíme strávit pár hodin v herně, pak si dát někde pizzu (B. dokonce dva kousky), musíme najít řeku a nakrmit kachny…a už vím, jak vypadá můj ideální den…musíme si dát kafíčko, musím zabavit děti s velkou podporou babičky, musíme prolézt pár Píseckých bazarů s nábytkem a cetkami a musím najít úplně zalezlý obchůdek, kde kupuju holkám bazarkový svetr s liškou, vyšisovanou mikinu s plachetničkami a roztomilé snové tričko se slonem…

I táta za námi dojel...razantně mi zakazuje převoz mých bazarových věcí, které se nám nevejdou do auta...jediná lavička se zmáčkla...

Jedeme na výlet do Kašperských hor, kde se Bára po výstupu z auta preventivně vyzvrací...následně si jdeme zakoupit něco na velikonoční trh, aby nás beránek nepokakal...Bára prstýnek a látkovou panenku na dokreslení, Lucka koníka na pokreslení, já dřevěné výlisky v podobě jelena, laně a lišky, babičce kupujeme keramickou mýdlenku a Petr bere za vděk upletené pomlázce, aby nás mohl všechny dovoleně zbít...

Bára sice s babičkou ochotně barví vajíčka a chystá chlebíčky, ale výprask pomlázkou naprosto sabotuje, zalézá pod peřinu a dělá, že tam není...i ta vejce jsem koledníkům musela rozdat já...






1 komentář:

  1. Je to až neuvěřitelný, jak rychle ty naše děti rostou před očima. Taky jsem ještě před nedávnem měla malý miminko, a teď mu jsou skoro tři roky a zvládá s námi bez problémů spaní ve stanu , procházky po horách, atd. Je to prostě už velký kluk :-) .

    OdpovědětVymazat